Pan Mirek: Nemusel bych to dělat, já vím. Ale je to ode mě „díky“ (Rozhovor)

Tady v Rybitví jsem bydlel, tady jsem vyrůstal. Támhle, za tou školou. A tady jsem chodil do školy (ukazuje směrem na školu) – jenom tam ještě nebyla jídelna, takže jsme chodili sem na oběd. Pamatuji si na jedny dvojčata, holky s blond vlasy a s copy až po pás. Jedna jak druhá.

Schválně. Kolik si myslíte, že mi je let?

Řekl bych, že 65 let.

Je mi 75 let. Ale lidi mi tipují méně. To víte, že jsem rád, když mi tipují míň. (smích)

Jak dlouho u nás jste?

Od března, takže asi 4 a půl měsíce. Den po mém svátku jsem měl nehodu. Asi nějaký vítr do mě foukl (úsměv), zamotal jsem se, spadl na zem a zlomil si krček v kyčli. Bydlím sám, takže jsem asi dvě hodiny volal „haló, haló“, aby mi někdo pomohl.

A kdo vás nakonec zachránil?

Nakonec přišli hasiči a pak zdravotníci. Asi mě někdo slyšel, jak volám. Nevím, kdo přivolal pomoc, to si nevybavuji. Telefon jsem neměl v dosahu.

Už se vám to někdy stalo předtím?

Už víckrát, ale většinou mi pomohli sousedi, abych se zvedl ze země. Kamarád mi říkal, že se nedá nic dělat, že budu muset jít do domova pro seniory. Tam se o mě postarají. A já tam půjdu, protože se bojím, že bych doma zase spadl.

Když jsem měl po operaci nastoupit sem, do LDN… teda do Centra následné péče, říkala mi kamarádka: „Já bych tam nedala manžela ani náhodou.“ Já už jsem tady vlastně podruhé – poprvé jsem tady byl po mrtvici, asi dva nebo tři roky zpátky. Ale tady jsou dobré zdravotní sestry. Jenomže některým lidem to nevysvětlíte. Já jsem té kamarádce říkal: „Je to tam dobrý.“ Ale nedala si říct.

Takže poprvé jste tady byl před pár lety…

Ano, poprvé jsem byl na oddělení „B“, asi čtyři měsíce. Teď jsem byl na oddělení „C“ a teď jsem chvilku na „D“, než se přesunu do domova pro seniory (…) Víte, já jsem rád, že jste za mnou přišel a že si můžeme popovídat. Já mám mladý lidi rád a s váma se mi dobře povídá. (usmívá se)

U nás na pokoji máme jednoho pána, který hrál basketbal za Nymburk. Já mám rád sport, víte? Snad celá jeho rodina hrála basketbal. A dneska má zrovna narozeniny. Další pán je bývalý herec. Hrál v Pardubicích, v Hradci Králové a podobně.

A co kolektiv zaměstnanců? Koho máte nejradši?

Já bych si s nimi nejradši tykal (směje se). Mám moc rád sestru Veroniku, s tou se vidím každý den, protože rozdává léky a tak. Je to moc příjemná paní. Já ji vždycky hrozně rád vidím. Je to srandistka a ještě k tomu je tak ochotná – dělá i věci, který by vůbec nemusela. Rád vzpomínám taky na sestru Evičku z „Béčka“, ta je taky moc milá. 

Jakých aktivit se tady vlastně účastníte?

Takových rehabilitačních cvičení a cvičení paměti a podobně. Taky jsem byl na hudebním vystoupení, když nám jeden pán přišel zahrát na harmoniku. A ještě jsem byl na vystoupení pána, co sem chodí hrát na klavír – takový ten s tím psem, víte?

Není to povinné, chodí se tam dobrovolně.

Když jsem tady byl poprvé, tak jsem chodil skoro pořád.

Ještě něčemu se tady věnujete?

Sestra Lenka nám dala nějaké deskové hry, které jsme hráli na pokoji. Tak jsem jí říkal: „To je moc príma, sestro Lenko. Choďte sem častěji.“ (směje se) Je to moc příjemná paní.

Před týdnem tady za mnou byl kamarád z Vysokého Mýta, seděli jsme venku na zahradě. Taky mě nedávno vyvezla ven Zuzanka (pozn. nemocniční kaplanka). Často se procházím s chodítkem po oddělení – někdy se mnou chodí i sestra Verunka nebo paní Radka (pozn. vedoucí oddělení).

Co kantýna? Chodíte tam na zákusky?

Já nejsem moc zákuskovej. Mám radši chlebíčky. Na pondělí jsem objednal chlebíčky na rozloučenou, protože už budu odcházet. A na pátek jsem objednal chlebíčky a nějaké sladkosti dolů, na oddělení „C“, tam jsem byl totiž tři měsíce. Sestřičky tam byly taky moc prima.

Chci jim udělat radost. Mně se to líbí a nemůžu si pomoct.

A jim to udělá velkou radost, uvidíte. Dělají těžkou práci a každá pochvala je pro ně důležitá.

Nemusel bych to dělat, já vím. Ale je to ode mě „díky“ a taková odměna pro ně. 

Panu Mirkovi děkujeme za důvěru, otevřenost i laskavý humor, se kterým se s námi podělil o svůj příběh. Na rozloučenou se rozhodl poděkovat po svém – chlebíčky pro sestřičky a pacienty. Zvlášť rád vzpomínal na sestřičku Veroniku, jejíž ochotu a dobrou náladu si velmi oblíbil. Den po jeho odjezdu jsme si s panem Mirkem zavolali a máme radost, že je ve svém novém domově spokojený. Za celý tým Centra následné péče mu přejeme, aby se mu tam dobře žilo, měl kolem sebe milé lidi a nikdy mu nechyběl důvod k úsměvu – ani dobrý chlebíček.